Myslivecké zvyky a tradice

Osobnost myslivce

Dobré vlastnosti myslivce lze určitě mezi myslivecké tradice zařadit – především pak ty morální. Pod pojem morálka v myslivosti je možné zařadit odborné znalosti, lásku k přírodě a ušlechtilé vlastnosti, protože každý myslivec musí nejprve zvěř chovat, chránit a pečovat o ni a až nakonec ji lovit. Mezi dobré myslivce nepatří ten, kterému jde jen o počet trofejí. Pokud myslivec už zvěř usmrcuje, nesmí ji týrat a je povinen o ni celoročně pečovat.

Mezi ty nejdůležitější vlastnosti patří čestnost a slušnost. Samozřejmostí je dodržování všech zákonů, vyhlášek, doby lovů a bezpečné zacházení se zbraní. V každém mysliveckém kolektivu by pak měly panovat přátelské vztahy a proto je velmi důležitý zvyk podávat si ruce. Je to znamení dobrého vycházení, spolupráce a společného lovu. Podání ruky ovšem musí být upřímné, nikoli z povinnosti.

Myslivecké odívání

Základní barva pro myslivecké odívání je zelená – a to ve všech odstínech, protože je barvou přírody. Zelená může být kombinována s šedou a hnědou. Za slavnostní barvy je považována bílá a černá. Na hlavě se nosí výhradně klobouk, v zimě pak může být čepice. Kšiltovky, bekovky a jiné plátěné čepice myslivci nenosí. Na hon bez pokrývky hlavy není možné jít vůbec – neměl by kam dát úlomek! Úlomek patří na pravou stranu. Trofej z pernaté se umísťuje na stranu levou.

Různá vyznamenání a odznaky se dávají na pravou stranu saka – na hruď.

Maskáče a různé součásti vojenské výstroje do myslivosti nepatří. A to i proto, že toto oblečení nosí civilisté, turisté, rybáři, trampové, ale i bezdomovci. Takto oblečeného myslivce může hospodář vykázat ze zahájení honu domů.

Pozdravy používají myslivci jen dva – „Lovu zdar!“ a „Myslivosti zdar!“.

Myslivecké troubení

Myslivecké troubení vzniklo původně k dorozumívání při loveckých akcí. Dnes už má spíše estetickou funkci, i když původní funkce mu stále ještě zůstává.

Do Evropy se troubení rozšířilo z francouzského královského dvora. Čechy v tomto oboru povýšil na druhé místo barokní hrabě František Antonín Špork.

K troubení se obvykle používá B-trubka bez ventilové techniky, zvaná borlice a nosí se na řemínku přes levé rameno na pravém boku. Se štvanicemi zanikl i velký lovecký roh, roh střední je nástrojem orchestrálním i sólovým a dnes se nazývá lesní roh – lesnice.

Repertoár trubačů se dělí na lovecká návěští a povely, na pozdravy a fanfáry, na hlaholy a pochody.

V Čechách se používají od roku 1936 oficiálně signály a hlaholy československé myslivosti od profesora Ing. Antonína Dyka:

Návěští a povely – je jich celkem 39. Do této skupiny patří povely a návěští jako: Pozor, Pojď sem!, pak k upozornění na začátek honu, počátek leče, konec leče, opakování leče, přestávky, konec honu.

Pozdravy a fanfáry – těch je celkem 7. Sem patří všeobecné vítání, slavnostní fanfára, loučení a nejčastější „Lovu zdar.“

Hlaholy – je jich 11. Troubí se na počest ulovené zvěře, neboli vytrubování úlovků. Existují hlaholy pro jednotlivé druhy zvěře, ale i univerzální hlahol „Halali“.

Co se kdy troubí ?

Při přijímání mezi myslivce: Před ceremoniálem „Pozor! Pozor si dej!“, po hlavním ceremoniálu „Halali“ a po přípitku na ukončení „Lovu zdar!“.

Při pasování na lovce: Na zahájení „Lovu zdar!“, po vlastním pasování, po úderech hlahol příslušného druhu zvěře na kterou se pasuje, po přípitku na ukončení „Halali“.

Při honech a jiných mysliveckých akcích vždy „Svolávání všech“, „Všeobecné vítání“ a „Lovu zdar!“.

Před předáváním úlomků: „Lovu zdar!“ a po předání hlahol příslušného druhu zvěře.

Při výřadu: „Lovu zdar!“ a při vyhlašování úlovků hlahol příslušného druhu zvěře, na závěr „Halali“ a „Konec honu“.

Při zkouškách loveckých psů - barvářů, či při lesních všestranných zkouškách po úspěšném nalezení zvěře po barvě hlahol příslušného druhu zvěře - zpravidla srnce.

Při slavnostech a pohřbech pochody. Při pohřbu myslivce „Loučení“.

Zálomky  x  Úlomky

Zálomek lze charakterizovat jako němou mysliveckou mluvu a slouží k dorozumívání již od dávných dob. Zálomky vznikají uříznutím, ulomením, zalomením či nalomením a značíme jimi určitá místa. Vždy platí, že všechny zálomky po použití odstraníme.

Dělení zálomků:

Hlavní zálomek – má délku paže, je ostrouhán z kůry po líci i po rubu, aby se lišil od jiných větví. Znamená „pozor“ a po nalezení hledá myslivec další znamení.

Směrový zálomek – má délku poloviny paže, je také ostrouhán z kůry po líci i po rubu, uříznutou částí ukazuje k určitému místu nebo ukazuje směr cesty. Pokládají se spodní stranou nahoru, jeden od druhého na dohled.

Nástřelový zálomek – označujeme jím nástřel, místo, kde stála zvěř v době výstřelu. Je zvláště důležitý, pokud se dosled postřelené zvěře odkládá na ráno.

Stopový zálomek – pokládá se také na nástřel, je to větvička velikosti dlaně, položená spodní stranou vzhůru. Ulomená část se nožem zaostří a tímto koncem ukazuje směr odskoku u samčí zvěře, u samičí ukazuje směr odskoku rostlý konec.

Příčný zálomek – má cca délku prstu. Pokud střelec nepozoroval po ráně přesný směr odskoku, nebo si není jistý, položí na zem stopový zálomek do směru pravděpodobného odskoku a k němu položí dva příčné, jejichž ulomené konce směřují jeden nalevo, druhý napravo.

Stanovištní zálomek – označuje stanoviště střelců při honě. Je velikosti paže, není ostrouhán, má ulámané větvičky, až na několik koncových. Na každém stanovišti je zapíchnut kolmo do země. Může být k němu přiložen směrový zálomek, ukazující směr odchodu po skončení leče.

Výstražný zálomek – má délku nejméně paže, je zcela ostrouhaný z kůry až na několik koncových větviček. Nad místem zlomu se udělá zářez a ohne se do oblouku tak, aby bylo možné vrcholovou část vsunout do zářezu. Upozorňujeme jím na nějaké zařízení, na nebezpečí nebo např. můžeme takto upozornit na obsazený posed. Zálomek nejlépe zavěsíme na kmen stromu, či na kůl.

Čekací zálomek – říká „počkej zde na mne!“ jsou to dva zálomky velikosti paže, neostrouhané, položené křížem spodní stranou nahoru. Třemi čekacími zálomky vedle sebe položenými se označuje shromaždiště při honu.

Úlomky, jak vyplývá z názvu, se zásadně ulamují, nikdy neřežou a nestříhají. Mohou být jednovýhonkové, třívýhonkové a pětivýhonkové, což se týká jehličnanů, ale mohou se použít i úlomky listnaté.

Dělení úlomků:

Stavovský úlomek – je třívýhonkový, dává se na levou stranu klobouku při mysliveckých slavnostech, kynologických akcích, střeleckých soutěžích a mysliveckých ceremoniálech, při mysliveckých pohřbech (rubem navrch).

Poslední hryz, poslední zob – třívýhonkový, dává se do svíráku ulovené spárkaté zvěře, do klovců a zobáků velké pernaté zvěře, lícem nahoru, ulomenou částí dovnitř. Liškám a šelmám vůbec se poslední hryz nedává.

Vlastnický úlomek – pětivýhonkový, pokládá se na komoru zvěře položené na pravý bok na znamení řádného mysliveckého ulovení.

Lovecký úlomek (za úspěšný lov) – třívýhonkový nebo listnatý ve velikosti dlaně. Po lehkém smočení v barvě se dává na pravou stranu klobouku. Předává se levou rukou položený na klobouku nebo na rukojeti tesáku ulomenou částí ke střelci. Úlomek se dává za veškerou spárkatou, za velké šelmy, lišku, z pernaté za divokého krocana, dropa a bažanta královského. Nosí se jen do konce dne lovu.

Úlomek je možné i odepřít a to za nesprávně ulovenou zvěř, nesprávné pohlaví, chovný kus, lovení nesprávnou zbraní nebo střelou.

Pětivýhonkový úlomek je možné předat i králi honu.

Jednovýhonkový – výstřelový se dává po vyvržení do výstřelové rány.

Ozdobné úlomky – se používají při plesech, posledních lečích, hostinách a různých slavnostních příležitostech.